V roce 1997 vydalo Občanské sdružení pro Dobrouč brožuru, ve které jsou mimo jiné otištěny paměti Ludvíka Pecháčka, rodáka z Dolní Dobrouče čp. 65. Těchto několik málo listů nesmírně zajímavého vyprávění mne v mých šestnácti letech inspirovalo k tomu, že se vydám po stopách mého prastrýce a pojedu se podívat na místo, kde byl “totálně nasazen“, jako dělník v truhlářské dílně. Oním místem byl ostrov Jersey (lágr Udet), jež je součástí tzv. Normanských ostrovů v kanále La Manche. Jedná se o jediné britské území, které bylo bez boje postoupeno nacistickému Německu. Než jsem se ovšem podíval do tohoto koutu Evropy, uběhla ještě řada let, ale nakonec jsem si svůj malý sen splnil. Během studií na filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni se mi naskytla možnost odcestovat na několik týdnu do Paříže a při té příležitosti jsem jeden z prodloužených víkendů věnoval právě cestě do francouzského přístavního města St. Malo, odkud vede přímá námořní cesta na ostrov Jersey. Cestu jsem podnikl se svými kamarády ze studií a kamarádem Polákem, kterého jsem potkal v Paříži. V přístavu se šli všichni koupat do moře, ale já se rozběhl koupit lodní lístek na cestu St. Malo (Francie) – St. Helier (Jersey, Velká Británie) a zpět. Návštěva hlavního města celého souostroví byla bohužel omezena na pouhý jeden den, ale i tak jsem byl rád, že jsem se na ono vzdálené a mnohým neznámé místo mohl podívat. Od té doby jsem se začal více zajímat o osudy Čechoslováků, kteří byli v Německé říši na nucených pracích a podařilo se jim dostat do Velké Británie, nebo těch, kteří ať už dobrovolně či nikoliv odešli ze své vlasti, aby se rovněž dostali do míst, kde se formovala Československá samostatná obrněná brigáda, a společně tak přispěli k osvobození Evropy a tím i své rodné země. Postupně jsem se seznamoval s tím, jakým způsobem byli českoslovenští vojáci zařazováni do jednotlivých vojenských uskupení a jaké úkoly plnili v rámci svého zařazení. Ludvík Pecháček byl jeden z těch, kterým se podařilo také dostat do náborového střediska ve Velké Británií. Ve svých pamětech vzpomíná na počátek své cesty do Velké Británie takto: „...Jednou jsem měl práci hotovou, když přišel rozkaz ohledně cesty. Kdo uteče, budou mu zastřeleni rodiče. Celý zástup asi 150 lidí doprovázely stráže. Dlouho jsme ale nešli, byli jsme unavení a ospalí. Stráže také, ale navíc měly strach, že přijdou do zajetí. Začaly nás opouštět, krást koně a povozy Francouzům, nasedaly a tryskem uháněly pryč udaným směrem. My jsme se rozdělili na skupinky a zabírali stodoly, kůlny, využívali jsme slámy a tam nás ráno našli Francouzi. Byli na nás hodní, něco jsme pojedli a pustili se dál. Naše skupinka (tři Češi) přišla na jednu křižovatku a viděli jsme na ní označení, kam máme jít, ale dali jsme se opačným směrem. Došli jsme za město, kde byly zemědělské usedlosti dál od sebe. Jednu jsme si vybrali. Šel jsem vyjedná- vat s hospodářem. Nakonec nám dal mléko a nechal nás vyspat na seníku. Asi za dva dny přišel, že musíme slézt, že se blíží fronta. Najednou bylo slyšet střelbu, kolem domku projížděly tanky a některé měly nápisy Varšava, Bydgošč, Poznaň atd. Před domkem zastavil jeden tank, střelba ustala, vojáci vyskákali ven, mluvili polsky a na ramenou měli nášivky Poland. Obrátili jsme se na polského poručíka a ten nám doporučil, abychom se přihlásili do zajateckého tábora, tam že vybírají různé národnosti. V táboře jsme zjistili, že o nás nemá nikdo zájem a že Poláci každý den k večeru odcházejí a potom odjíždějí do Anglie jako příslušníci polské armády. Byla nás skupinka asi 50 Čechů a dostali jsme nápad, že se jako Poláci přihlásíme do polské armády. Jeden Ostravák to dojednal s polským poručíkem. Na druhý den jsme už byli připraveni a večer už šli na loď. Po přistání v Anglii jsme nastoupili do autobusů a odjeli někam k Londýnu...“ Při rozdělování nově příchozích vojáků nedaleko Londýna se od Poláků oddělili a odjeli s krajany do skotského Edinburgu, kde byli přiřazeni k Československé samostatné obrněné brigádě. Po absolvování výcviku byl Ludvík společně se svojí jednotkou odeslán do města Oostende na belgickém pobřeží. Po odpočinku byli pověřeni prvním úkolem, jímž bylo strážit zatopené kanály v okolí pevnosti Dunkerque, kde bylo obklíčeno přes 11 000 německých vojáků. Za několik dní byli vystřídáni jiným mužstvem a odjeli do městečka Berques, kde prodělali výcvik u protiletadlové baterie, která měla ve výzbroji 40mm kanóny Bofors. S těmito kanóny potom plnili službu spojenou s držením stanovených pozic v okolí pevnosti Dunkerque, aby tak znemožnili německým vojákům prolomit obklíčení a možný vpád do týlu spojeneckých vojsk, která v tu dobu sváděla bitvu v Ardenách. Ve svých vzpomínkách Ludvík píše, že se na pozice německých vojáků střílelo téměř bez přestání. V dostupné literatuře se uvádí, že bylo jenom z kanónů Bofors, které byly po určitých úpravách používány protiletadlovou baterií na přímou střelbu, vystřeleno přes 70 000 nábojů. V dubnu 1945 byla z řad příslušníků Československé samostatné obrněné brigády vyčleněna speciální jednotka tzv. Kombinovaný oddíl, který se měl připojit k 3. americké armádě generála Pattona a symbolicky tak vstoupit na území Československa. Bylo vybráno 139 mužů, kteří se této akce měli zúčastnit, a jedním z nich byl i dobroučský rodák svob. Ludvík Pecháček. Celý velmi poutavý příběh Ludvíka Pecháčka a částečně také příslušníků Československé samostatné obrněné brigády jsem vám, s pomocí Klubu českých turistů 2009 a Obce Dolní Dobrouč, představil na výstavě fotografií konané k 70. výročí konce druhé světové války. Fotografie a osobní předměty (dobové pohlednice z Jersey, voj. knížku, medaile apod.) mapovaly cestu Ludvíka Pecháčka, tzn. pobyt na ostrově Jersey, dále ve výcvikovém táboře ve Velké Británii, obléhání pevnosti Dunkerque, cestu přes zničená německá města, vztyčení státní vlajky na československé hranici, příjezd Kombinovaného oddílu do Chebu, Plzně, Kyšic, Prahy a zpět do Horní Břízy, až po záběry z vojenského ležení Československé samostatné obrněné brigády nedaleko Nepomuku. Vystavené fotografie, z nichž některé nebyly doposud nikdy veřejně publikovány, byly k vidění v sále Lidového domu od 8. do 15. května 2015.

Mgr. Bc. Ondřej Pecháček

 Klub českých turistů 2009